Druhý díl srílanského dobrodružství je tu. Spousty z vás zajímá aktuální situace místních na Srí Lance, takže i to se dozvíte. Svátky jsme si užili v poklidu, absolvovali extrémní cestování na skútru, projeli se vlakem, viděli 2 000 netopýrů na jednom místě nebo dechberoucí východy slunce a taky jsme pár nocí trochu mrzli…
Aktuální situace na Srí Lance
Posledně mi pár lidí vyčetlo, že se v článku vůbec nedočetli o aktuální situaci na Srí Lance. Chápu, média informovala jen o tom, jak se protivládní separatisté koupali v prezidentském paláci a váleli v prezidentské posteli. Jasně, to zajímá každého a čtenost prostě vyletí nahoru.
Proč by teda pak psali o tom, že už je tu nová vláda a jídla a benzínu je všude dostatek, že? „To už je nuda, co nikoho nezajímá, co?” Akorát, že vůbec! Všeho je to tu dostatek, místní turistům ochotně radí a pomáhají, samozřejmě až na malé výjimky. Každopádně pokud stále váháte, jestli sem letět, nebo ne, kupte letenky a poleťte. Je tu krásně, klid a místní jsou za každého turistu rádi, protože potřebují zase rozhýbat ekonomiku. Teď teda zpátky k našemu cestování po Srí Lance.
Dohonit resty a užít svátky ve stylu
8 dní jsme strávili u Surf-Tripu v Sea You House, potom jsme se přesunuli jen pár desítek kilometrů vedle do Tangalle, kde jsme pobyli 4 dny – tentokrát jsme si vybrali hotel s bazénem, protože jsme chtěli strávit svátky trochu ve stylu.
Většinou jsme byli na hotelu nebo v jeho blízkém okolí, abychom si užili ještě trochu pohody a klidu. Taky jsme potřebovali plnit naše pracovní povinnosti. Já musel douzavřít rok v Ecomailu a pomoci klientům ve vánočním peaku, Terka pak řešit svoje klienty… A hlavně jsme museli tvořit content pro spolupráce, co máme, ať už jde o společnýho Huskycz.cz, mojí Trenýrkárnu či Terky Natural Protein a Lasatin. To, jak se nám to povedlo, můžete posoudit sami. Kromě klasického focení jsem totiž taky točil záběry na dron, tak jsem z toho pak sestříhal několik videí.
Na Srí Lance už jen nahoře bez
Čím dál míň tady nosím triko nebo košili… Proč? Protože mě nebaví se neustále potit a hlavně místní milují moje tetování. Zhruba tak 5x denně tu totiž slyším: „Nice tattoo, bro!” nebo tak něco. Celkově jsme místním docela padli do oka. Kolikrát je zvedneme ze židle a jdou se na nás podívat, v horším případě dokonce i šáhnout, nebo nám prostě jen chtějí zamávat a pozdravit nás. Někdy je to příjemná pozornost, někdy je to bohužel too much, ale co už. Když za tím není nic jiného, dá se to zvládnout, ale kolikrát je na nich vidět, že krom pozdravu budou chtít i něco víc, dost často třeba peníze. Už několikrát jsme teda šáhli do peněženky a někomu něco dali – naposledy nějakému starému pánovi asi 170 rupií na nějaké léky či co – jestli je na to použil, nebo ne, samozřejmě nevíme.
Tangalle never more
Pobyt v Tangalle ani jednoho nás to moc nezaujal. Nebýt hotelu s bazénem a vánoční party, hodnotil bych to asi dost špatně. A to i vzhledem k tomu, že jsem tady poprvý boural s dronem, a chvilku jsem si i myslel, že už ho nezvednu.
Potom, co jsme 24. 12. nafotili fotky, který jsme potřebovali zveřejnit, a dali si vánoční rybu (já teda poprvý), zjistili jsme, že kousek od nás je party na pláži. K mému překvapení dokonce plná hiphop DJs, takže jsme neváhali a vyrazili na místo. Vlezný stálo 1 500 rupií, jeden drink pak to samý. No, suma sumárum to byl večer asi za 60 000 rupií, a to jsme zpátky na hotel šli pěšky, což bylo asi 5 km… 😀 Na hotelu jsme si ve 3 ráno dali ještě koupačku v bazénu a šli spát, protože druhý den náš čekal přesun.
2 000 netopýrů na jednom místě a safari
Z Tangalle jsme se 25. 12. přesunuli do Tissamaharama, kde jsme se vydali na safari. Po cestě jsme si našli ubytko a to bylo moc příjemný, protože se hostitel fakt snažil. Po zabydlení nás vzal do města, kde jsme si to prošli a najedli se a pak se pěšky vrátili zpátky na místo. Večer nás vzal na projížďku tuktukem (zdarma) a ukazoval nám ptáky, co tam žijou, což teda nebylo nic moc. Ale pak nás vzal na jedno místo a řekl: „Teď se zaměřte na ty stromy”, kterých před námi bylo zhruba 10-15 a všechny do jednoho byly obsypaný netopýrama, který spali. Zhruba asi tak 2 000 netopýrů na jednom místě. Tam jsme strávili asi hodinu a koukali, jak se na stromech střídají netopýři s denními ptáky. To, jak se ty barvy měnily z černé na bílou, bylo fakt neuvěřitelný a ten pohled na oblohu, kde létali netopýři, byl prostě skvělý! Po zhruba hodině jsme se přesunuli zpátky na ubytko, dostali buvolí tvaroh s medem a ovoce a šli jsme spát, protože nás čekal brzký budík kvůli safari.
Ve 4:00 budíček, ve 4:30 výjezd, abychom byli v 6:00 před bránou safari. To nás i s řidičem vyšlo na 40 000 rupií a bylo to fakt nádherný. Viděli jsme spoustu zvířat, slona lezoucího po skále a tak podobně. Místama to bylo dlouhý, ale stálo to za to. Posuďte sami, udělal jsem z toho reel na Instagram.
André poprvý na skútru
Následoval přesun do Ella, kde jsme si zase chtěli trochu odpočinout prozkoumat okolí a připravit se na Šrí Padu. Chtěli jsme tady vidět Lipton Seat a Diyaluma Falls, ale nakonec jsme vylezli i na Little Adam’s Peak a projeli okolí na skútru. Viděli jsme tak i Nine Arch Bridge, nějaký ty vodopády a tak. Skútr jsme si půjčili právě kvůli Lipton Seat a vodopádům, abychom to zvládli sami – no, nebyl to dobrý nápad.
Opět jsme vstávali před 5. ráno, abychom viděli východ slunce z Lipton Seat a užili si tam snídani. To se nám i skoro povedlo, cesta totiž byla docela náročná, ale určitě ne tak náročná, jak jsme si v tu dobu mysleli. Na Lipton Seat jsme si dali boží černej čaj, kterej jako první vyrobil právě pan Lipton, a skvělou snídani. Potom jsme sedli na skútr a rozhodli se pro přesun na vodopády. Teprve v tu chvíli jsme poznali, co je to na p**u cesta. No, posuďte sami, tahle cesta podle Google Maps měla trvat zhruba hodinu a půl a my ji jeli asi 3… Kdo by to byl čekal v tomhle terénu na silničním skútru, co?
Potom, co jsme cestu konečně překonali a upálili Terky pijavici, jsme byli rádi, že sedíme a vidíme vodopád, kterej teda jako nebyl nic moc. Přišel za náma místňák, jestli si něco nedáme a jestli nechceme vidět víc – ukázal mi nějaký fotky a řekl, že chce za cestu nahoru a dolu 3 000 rupií, což je na místní poměry docela dost. Každopádně jsem věděl, že si potřebuju odpočinout a skútr nechci alespoň hodinu vidět, tak jsme to vzali a bylo to to nejlepší rozhodnutí za celej den! Vzal nás nahoru tuktukem a pak řekl, že musíme jít asi kilák pěšky. Došli jsme nahoru na vodopád, kde se krom focení dalo taky koupat a nejen to! Dokonce se tam dalo i skákat, z čehož jsem měl teda respekt jako prase, ale nakonec jsem po třech nadechnutí skočil – bylo to to nejlepší, co mě za celej den potkalo.
Skočil jsem si pak i druhý schod, který už nebyl tak vysoký, ale furt skvělý! Po skákání a krátký koupačce s náma prošel zbytek vodopádů a vzal nás dolu ke skútru. Dali jsme si fresh kokos, kterej nám ukradli opice, a vydali se na cestu domů. Domů jsme to měli zhruba 40 km, ale naštěstí po předchozí zkušenosti po dost dobrý silnici – respektive silnici, která rozhodně nebyla jak předtím, no… Po 5 ujetých kilometrech jsem hlásil, že hledáme po cestě benzínku, protože jsme měli skútr vrátit s 2 l benzínu. Cesta ubíhala, my byli zhruba 10 km před cílem a najednou se rozsvítila rezerva… Říkám si super, tak snad už ta benzínka bude. 5 km před cílem skútr hlásil prázdnou nádrž a já se modlil, abychom dojeli alespoň tam, kde jsme si skútr půjčili, protože po tomhle dni už jsem fakt nechtěl řešit prázdnou nádrž daleko od pumpy. Dojeli jsme. Uf. Stálo nás to 1 000 rupií, ale majitel skútru to pochopil.
Zima na Srí Lance
Z Ella jsme se přesunuli vlakem do Ohiya, kde jsme měli strávit jen jednu noc (zaplaťpánbůh) a vidět Horton Plains a konec světa. Vlak byl opět zážitek, tentokrát už tedy bez zpoždění, ale ty výhledy tady z toho vlaku stojí za to, a místňáci, který se chovaj, jak kdyby tu vlak začal jezdit včera, teda taky… Po příjezdu do Ohiya jsme se rozhodli, že půjdeme pěšky na domluvený ubytko, asi 1,6 km. Nakonec nás oslovil taxikář, jestli tam náhodou nemáme ubytko, že je náš odvoz, tak naložil naše obrovský kufry a jeli jsme skoro 2 km z kopce. Ještě že se objevil. 😅
Po příjezdu na ubytku, kde jsme měli jen spát a pracovat, jsme zjistili, že jsme oba bez signálu a ubytko bez Wi-Fi. A to na Bookingu tvrdili, že ho mají… Tak jsme se šli projít, vrátili se a kolem 5. hodiny si šli lehnout a pustit si Harryho Pottera. Terka ležela v teplákách bundě a ponožkách pod dekou a stejně jí byla zima. Večer byl v podobném duchu, jen oblečený jsme byli oba, deky už jsme měli 2 a stejně nám byla zima. Potom, co jsme přežili noc v totální kose, jsme vstávali v 5:00 ráno a na 5:30 měli domluvený odvoz na Horton Plains, abychom opět stihli východ slunce.
Za Horton Plains jsme zaplatili 25 000 rupií a 5 000 za cestu, stálo to za to? Když pomineme, že nás natáhli, protože standardní cena za 1 dospělého je 15 dolarů. Tak ve srovnání s Národním parkem v Yale ani trochu. Byla to 9km turistická cesta, kde jsme měli vidět několik druhů zvířat, konec světa a vodopády.
A realita? Viděli jsme stádo srnek po cestě tam, jednoho jelena po cestě zpátky a protože jsme omylem sešli z vyznačené cesty, což se tady nesmí, tak jednu opici a jednu veverku. Vydali jsme se na 9km trasu, vyfotili si námrazu na místní fauně a flóře a vydali se na konec světa, kam nás naštěstí vybavil Husky.cz, protože jinak bychom asi umrzli. Konec světa byl skvělý, vodopád hezčí, ale nedalo se v něm koupat, takže zas nic extra. Pak jsme došli zpátky k bráně, kde na nás čekal řidič, který nás odvezl zpátky.
10 000 schodů, 300 lidí a východ slunce
Sbalili jsme věci a vydali se opět vlakem do Nallathanniya, respektivě do Hatton, kam vlak jel – cesta opět strašná, ale naštěstí bez většího zpoždění. ČD by se tady měly co učit. Po příjezdu do Hattonu jsme se šli najíst do centra a nakoupit si nějaký pití a jídlo. Pak jsme se chtěli taxíkem přesunout do Nallathanniya, ale ani Uber ani PickMe tu nefungovalo jako zatím nikde… Tak jsme vzali nějakýho řidiče, co stál u cesty s tuktukem, který nás odvezl pod Šrí Padu na ubytko. Ubytovali jsme se, šli se projít na čajovou plantáž.
Pak jsme si poslechli o túře, co nás čeká a kdy asi tak máme vyrazit. Cesta nahoru normálně trvá zhruba 3 hodiny, takže nám majitel říkal, že máme po 2. ráno vyrazit, abychom stihli východ slunce. To se nám nechtělo, tak jsme vstávali ve 3:00 a ve 3:30 už byli na cestě – a ještě že tak. Nahoru jsme vylezli za nějaký 2 hodiny a východ slunce sledovali s dalšími třeba 300 lidmi z Adam’s Peaku. Poslechli si jejich modlení a vydali se zase dolu. Po 9. ráno jsme byli zase na hotelu a už se ládalovali snídaní po 10 000 schodech. U snídaně jsem taky zjistil, že nám nějak nenavazuje ubytování, a protože jsme po cestě sem viděli hezký jezero, kde se nám oběma líbilo, tak jsem řekl, že tam strávíme jednu noc po cestě do Nuwara Eliya. K jezeru jsme se skoro nedostali a zase spali v místě, kde byla zima jak v Rusku.
K vodě jsme se nakonec dostali, pofotili nějaký fotky, prolétl jsem se dronem a už jsme čekali na řidiče ze dne předtím, aby nás odvezl do Nuwara Eliya.
Teď jsme v Nuwara Eliya v 5* hotelu, dopisuju tenhle článek a koukám na veverky, který nám běhají po zahradě. Pokračovat budeme příště. Dáme ještě jeden nebo dva články? 🤔
