Dneska je to týden, co jsme přiletěli na Srí Lanku a ubytovali se v českým baráku u Surf-tripu. Jako začátek naší cesty ideální, protože jsme se mohli v klidu aklimatizovat a načerpat zkušenosti od lidí, co už tu nějakou dobu žijou a vědí, jak to tu chodí. Za ten týden jsem toho stihl hodně, pracoval jsem zhruba 30 hodin, s dronem jsem nalítal přes hodinu, prosurfoval několik hodin, nachodili jsme přes 100 kilometrů, viděli spoustu památek a taky jsem se už podíval do jejich nemocnice.
Do Dubaje jednou a dost
Když to vezmu od začátku, všechno začalo v neděli, kdy jsem se ráno vzbudil trochu nachcípanej. Po 7. večer jsme se po odstěhování z pražského bytu přesouvali na letiště, odkud jsme letěli do Dubaje. Měli jsme letenky s přestupem, takže jsme tam strávili 12 hodin, ale během toho jsme stihli navštívit místní lékárnu a nachodit víc než 15 km v Dubai Mall. To mi teď zpětně přijde naprosto šílený… Ale to je prostě Dubaj, nic moc jinýho tam není. Kdybychom tam neměli přestup i po cestě zpátky, tak bych s klidným srdcem tvrdil, že už tam nikdy nechci. To platí i pro vás, pokud nejste zastánci dovolenou strávit v luxusním hotelu, ale chcete taky něco zažít. Po náročným přestupu v Dubaji jsme se přesouvali na Srí Lanku absolutně narvaným letadlem, což po tak dlouhý cestě a mý výšce je něco, co fakt nechcete. Někdy kolem 2. ráno jsme přistáli v Colombu, kde na nás čekal odvoz do Sea You House, kam jsme dorazili v 4:20 ráno.
Surfí Lanka?
V úterý jsme teda vstávali až někdy před obědem, protože jsme potřebovali cestu dospat a srovnat se s jet lagem. Po probuzení jsme si poslechli, jak to tady na baráku funguje, a vydali se do Matary vyměnit si peníze a koupit si SIMku s jejich datama. Pokud nechcete řešit místní SIM karty, můžete využít například Airalo, kde při registraci s kódem ANDRE5430 dostanete 3$ na první objednávku. Po návratu jsem si hned vzal prkno a šel surfovat. Tím, že jsem na tom nestál poprvý, jsem si to potřeboval jen oživit a co si budem, je to jako jízda na kole. Prostě to se nezapomíná, tedy až na menší detaily… V úterý jsme šli spát docela brzo, protože jsme prostě nebyli ještě úplně fresh.
Ve středu jsem vstával v 7, abych mohl jít co nejdříve do vody na surf – na jihu Srí Lanky se totiž dá surfovat buďto ráno zhruba od 6:00 do 10:30, nebo odpoledne od nějakých 16:00 do 18:00, kdy zapadá slunce. A že ty západy tady stojí za to! Po vydatné snídani, vyřešení mailů a troše odpočinku jsme se s Terkou domluvili, že se půjdem tak nějak projít po okolí. Nakonec jsme došli až na nejjižnější bod Srí Lanky a prohlídli si tamní maják. Když pominu, že po cestě nás nejdřív vyhodili z nějakýho posvátnýho místa – ač jsme šli kolem a tam, kde se modlej, vůbec nelezli – a o kilometr dál nás chtěl místňák zkásnout jen za to, že procházíme, tak to byla moc fajn procházka. Cesta zpátky byla horší, protože jsme ani jeden neměli pití a po cestě nenarazili na nic, kde by se dalo koupit. Takže nádherných 12 km bez kapky vody. Ponaučení? Jakmile jdete kamkoliv, vemte si pití! 😀 Když jsme se vrátili na barák, poprvé jsem vytáhl dron, který jsem si koupil, abych se tu případně nenudil. Musím říct, že to byla skvělá investice, protože ty výhledy z výšky nebo fotky surfařů fakt stojí za to! A hlavně, baví mě si s tím i jen tak lítat po okolí… 🙂
Ve čtvrtek ráno jsem cítil, že tělo potřebuje trochu regenerovat, takže jsem místo surfu vzal dron a šel na pláž vyzkoušet, jak snadný s tím bude fotit a natáčet surfaře. Ač to není úplně easy, tak ten výsledek z toho je skvělej! Pak následovala snídaně, práce a zase procházka po Mataře. Cestou zpátky jsme potkali 3 štěňata i s mámou, tak jsme si je samozřejmě museli pomazlit. To ale nebylo úplně chytrý, protože jsme se jich pak moc nemohli zbavit. 😅 Odpoledne jsem měl domluvený call s mým klientem – CzechCrunch, kde jsme řešili nějaké společné aktivity na příští rok, a věřte, máte se na co těšit! Když pominu, že jsou tady pravidelné výpadky proudu, tak je tu internet v celku stabilní. A když prostě blbne Wi-Fi, pořád mám jejich data, kdy 60 GB vychází na necelých 200 Kč. Navečer jsem se pak opět vydal na pláž s dronem a zkoušel jeho automatický režimy – už se těším, až vám ukážu výsledek, když to snad nějak sestříhám…
Příhoda s uchem a nemocnicí
V pátek ráno jsme jeli šnorchlovat se želvama, takže jsme vstávali v 6 ráno a v 7 už jsme byli ve vodě a viděli první želvy. Byl to naprosto skvělej zážitek, viděli jsme spoustu želv od mláďat po starší kusy, spoustu ryb a Terku dokonce jedna kousla při krmení. Po hodině ve vodě jsme se přesunuli zpět na barák, kde mě čekal Adam, se kterým jsem měl lekci surfování pro zopakování základů. Adam mi připomněl pár zásadních věcí, jako je koukání před sebe a držení rukou. Pak mi to šlo mnohem líp a daleko víc jsem si to užil – hlavně už jsem měl kratší prkno, takže progress tam je! Potom jsem se vrátil na barák popracovat, zalítat si s dronem a navečer jsme se přesouvali do Smoke & Bitters na véču a pár drinků – naprosto skvělý drink i jídlo a fajn obsluha. Jen by nemuseli být furt tak překvapený, že chceme mít meníčko na stole, právě kvůli pestré nabídce drinků. Tady mě taky začalo daleko víc bolet ucho, což mě v sobotu dostalo do zmiňované nemocnice. Večeře s drinkama i cestou domů nás vyšla na nějakých 42 000 rupií, což se na místní poměry může zdát dost, ale po přepočtu je to takový slabší večer v Praze.
V sobotu jsem se vzbudil k mému překvapení bez kocoviny, ale za to s brutálně bolavým uchem. Kapky ani peroxid z noci nezabraly, tak jsem to zkusil znovu a řekl si, že pokud to nepřejde, navštívím místní nemocnici pro případ, že by to byl nějaký zánět nebo něco horšího. Byli jsme se projít, zašli si na jídlo a odpoledne se teda vydali do nemocnice, protože ucho nepolevovalo a nechtěl jsem tedy nechat nic náhodě. V nemocnici jsme strávili všeho všudy asi 30 minut, ač to vypadalo, že praská ve švech, ale my „bílí“ tady v té nemocnici máme přednost. Přece jen to nebyla státní nemocnice, kam bych asi v životě nevkročil. 😀 Ucho mi vypláchli, protože jsem tam samozřejmě měl bordel ze surfování a vody, prohlídli a zjistili, že tam mám nějakou infekci. Tak mi na to napsali troje prášky + kapky a poslali domů s tím, že za 2 dny by to mělo být okej. No, když to vezmu kolem a kolem tak po 4 dnech na cestě jsem za doktory a léky utratil zhruba 1 500 Kč a mám už docela slušnou sbírku prášků. Večer jsme si pak sepisovali, co na Srí Lance ještě chceme vidět, a pak šli k „sousedovi“ do baru na pivo a shishu, trochu víc poznali ostatní obyvatele baráku a celou crew.
Ucho dobrý, tak aspoň, že neprší…
Když jsem se v neděli vzbudil kolem 10 ráno, potom co jsem vstával ve 3 a v 7 kvůli kapkám a práškům, cítil jsem, že ucho už je lepší. Po snídani a zábavné impro scéně od crew v podobě věšení vánočních ozdob jsem pracoval a naplánovali jsme si itinerář našich dalších cest tady. Po procházce na místní trhy, které jsou oproti jiným dnům ve středu a v neděli obrovské, jsme se vrátili zpátky na barák a šli relativně brzo spát.
V pondělí mě pak čekala druhá lekce surfingu, tentokrát už na line upu, a zjistil jsem, že fakt nemám napádlováno a totálně mě to zmohlo… Každopádně to tentokrát bylo i s videocoachingem, takže vím co a jak a příště už to bude jen lepší. Po videocoachingu jsem musel zase pracovat, protože se můj copywriter rozhodl od středy nepracovat, což samozřejmě chápu, ale moje plány to trochu zhanilo a některý věci jsem musel uspíšit. Po práci jsme chillovali a pak šli na pláž vyfotit nějaký fotky a vytvořit content pro Husky.cz a Trenyrkarna.cz, který nás na cestu vybavili produktama. Jen tak tak jsem přistál s dronem a chytl nás brutální slejvák, tak jsme rychle schovali foťák i dron a běželi na barák, kde jsme měli totálně zmoklý prádlo.
Želví počty
V úterý ráno jsem se vydal na pláž opět s dronem, protože bylo fakt hezky – k mé smůle mi po včerejším zmoknutí dron navlhl a na čočce mám „zapařený“ flek, takže kvalita nic moc. Po snídani jsme se vydali do Koggala, kde je želví rezervace. Rozhodli jsme se, že i přes tu „dálku“ pojedeme autobusem. Doprava autobusem je tady opravdu zážitek, protože tady na silnici platí, kdo je větší, má přednost. Po zhruba hodině cesty jsme se dostali do Koggala a šli hledat želví farmu, kterou jsme po pár minutách cesty po prázdné pláži našli. Dostali jsme přednášku o tom, jaké želvy tam mají a jaké se objevují na Srí Lance. Taky jsme vstupem přispěli na dobrou věc, protože ročně vypustí zpátky do oceánu zhruba 400 želv, přičemž tak 75 % z nich to přežije. To je slušné číslo, protože na Srí Lance přežije zhruba 2 % želv, které se vylíhnou v přírodě. Z farmy jsme se vydali do Galle, kde jsme si prošli historické centrum a blízké okolí a zpátky jsme se rozhodli jet vlakem. No, už na něj čekáme hodinu, takže feels like a home.
A zbytek si dáme příště. Zítra nás čeká první přesun, tak uvidíme, jak to dopadne. Pokud vás zajímá víc, tak mě určitě nezapomeňte sledovat na Instagramu.
