Tohle je poctivý deník našeho roadtripu Rakouskem, který jsme projeli s přítelkyní Terkou v Mercedesu kabriolet. Plán byl jednoduchý: projet Grossglockner Hochalpenstrasse, tu nejslavnější alpskou silnici, a užít si pár dní v horách.
Představoval jsem si staženou střechu, prázdnou horskou silnici a měkké ranní světlo. Realita byla tři stupně nad nulou, řízek za 37 euro a válka o parkovací místo. A přesto bych to hned zopakoval. To, co se z toho nakonec vyklubalo, byla mnohem lepší jízda, než jakou jsem si narýsoval na mapě.
Z Prahy do Alp bez rakouské známky
Malý tip na úvod, protože to spoustu lidí řeší. Rakouskou dálniční známku jsme nekupovali. V Česku jsme jeli po D3 až na hranici v Dolním Dvořišti a od té chvíle už jen po okreskách. Ano, přidá ti to čas. Ale za volantem kabrioletu na alpských silničkách bez dálnice zjistíš, že o nic nepřicházíš, spíš naopak. Grossglockner se navíc platí zvlášť, takže na tuhle silnici žádnou známku ani nepotřebuješ.
Základnu jsme měli v Altenmarktu, v rodinném hotelu Scheffer’s, o kterém jsem psal zvlášť. Tři noci, polopenze, hory za barákem. Ideální výchozí bod na to, co přišlo dál.
Grossglockner: den, kvůli kterému to celé bylo
Nejdřív čísla, ať víš, do čeho jdeš. Mýto za auto na celý den vyjde na 46,50 euro. Silnice je otevřená zhruba od května do konce října a jezdí se po ní denně brzy od rána do večera. Lístek platí celý den, takže se můžeš vracet, jak chceš.
My původně chtěli vyrazit za svítání kvůli prázdné silnici a měkkému světlu. Jenže ráno bylo nahoře kolem tří stupňů a přes den se to na vrcholu vyšplhalo možná na devět. V kabrioletu se staženou střechou to je pořádná klepačka, takže jsme start posunuli na pozdější dopoledne. A vyplatilo se, protože počasí vydrželo jasné celý den.
Od brány ve Ferleiten to jede nahoru serpentina za serpentinou. První zastávka Edelweißspitze, nejvyšší bod, kam auto dojede, 2 571 metrů. Vylezeš po schodech na kamennou rozhlednu a máš výhled na tři sta šedesát stupňů na okolní třítisícovky. Pak dolů na hlavní, kolem zrcadlového jezírka Fuscher Lacke, průjezd tunelem Hochtor a nakonec slepá odbočka na Kaiser-Franz-Josefs-Höhe, kde se díváš přímo na ledovec Pasterze a na vrchol Grossglockneru.
A protože každý roadtrip potřebuje svoji historku, tady je naše: oběd nahoře ve 2 369 metrech. Půlka kuřecího řízku přes celý talíř, hranolky, vývar a dvě sody. 37 euro. Ve výšce, kde všechno musí přijet lanovkou, jsem se ani nezlobil. Chutnalo to o to líp.
Když se plán natáhne o dva dny
Původně jsme měli jet dřív domů. Pak se ukázalo, že hlídání pro našeho kocoura máme až do neděle, a najednou jsme měli dva dny navíc. Zvažovali jsme i skok do Bratislavy na natáčení podcastu, ale nakonec vyhrála chill varianta. Prostě dojet volně domů přes hezký kus Rakouska.
Základnu jsme přesunuli víc na sever, k Welsu, do jednoho budget hotelu na trase k Linci. Nic okouzlujícího, funkční tranzitní místo za rozumný peníz. Ale okolí mělo co nabídnout.
Wels, pizza a večerní náměstí
První večer jsme dali Wels. Staré město s protáhlým náměstím Stadtplatz a nasvícenou věží Ledererturm na konci. Do centra jsme vyrazili s tím, že tam bude poctivá rakouská hospoda, nakonec z toho byla pizza v Pizzeria Da Tano. A byla výborná. Jedno pivo na náměstí po týdnu v horách prostě sedne.
Attersee a bitva o parkování
Sobotu jsme zasvětili vodě, protože teploměr ukazoval 29 stupňů. Zamířili jsme na Attersee, jedno z nejmodřejších rakouských jezer, do Nussdorf. A tady přišla ta pravá roadtripová komedie.
Nejdřív jsme zaparkovali na místě, o kterém se ukázalo, že je vyhrazené pro nájemníky bytů. Popojeli. Další místo bylo v modré zóně s časovým limitem a kotoučem. Oficiální placené parkoviště u pláže bylo plné. Nakonec jsme skončili u automatu EasyPark, zóna 486500, denní lístek za šest euro, a konečně šli do vody. Kdo někdy hledal parkování u jezera v sobotu ve vedru, ten ví, že tohle je disciplína sama o sobě.
Voda za to ale stála. Attersee je hluboké a svěží, tedy ne vanička, ale pořádné osvěžení. Přesně to, co po týdnu v horách chceš.
Plovoucí zámek na závěr
Cestou zpátky jsme se zastavili u Schloss Ort v Gmundenu. To je ten zámek, co stojí přímo ve vodě Traunsee a vede k němu dřevěný most. Dovnitř jsme nešli, celé kouzlo je stejně zvenku. Prošli jsme se kolem, nafotili most i hladinu a k tomu si dali, jak jinak, další pizzu. Roadtrip se prostě neubrání italské kuchyni, ani v Rakousku.
A pak už jen domů. Přes Linec k hranici bez dálnice, za Dolním Dvořištěm zpátky na D3 a do Prahy. Kocour vyzvednutý, střecha za celý týden možná dvakrát nahoře, hlava plná serpentin.
Co jsem si odvezl
Grossglockner je právem legenda a kabriolet je na něj to nejlepší auto. Ale nejvíc mi utkvěly ty věci mezi řádky. Řízek ve dvou tisících metrech. Modré jezero, kde se nedá zaparkovat. Zámek na vodě a pizza u něj. Roadtrip totiž nikdy není jen o cíli, tady právem platí: cesta je cíl!
